Jiří Suchý ÚVOD
HOME
AUTOR
ABOUT
OBJEKTY
OBJECTS
DESIGN
DESIGN
MALBA
PAINTING
ARCHITEKTURA
ARCHITECTURE
POEZIE
POETRY
AKCE
ACTIONS
 
  hvězdy

Jedna hvězda oznamuje čas voyerské samoty...
Spíš.
Zastav se, vesmíre!
Pro nekonečnost úderu tvého srdce,
pro nekonečnost tvého dechu, vůni kůže, lůna, potu,
pro nekonečnost bdění mých snů.
Zastav se, vesmíre!
Pro nekonečný klid za tvými víčky...

Další hvězda oznamuje čas voyerské samoty...
Sním.
Zastav se, vesmíre...



pouhý sen

Slunce se rozsvítilo pod hvězdným nebem,
Van Gogh si uřízl pramen vlasů
a jeho slunečnice rozkvetly na Seině jako lekníny.
Máří Magdaléna tančí sambu
a nádherné dívky vyprávějí neskutečně nádherné příběhy.

Chtěl bych, aby stalo se.
Ale slunce bude svítit ve dne, a proto chci v noci snít o tom,
že Vincent namaluje slunečnici pro nás,
aby nám svítila pod víčky na naše sny,
ve kterých a jen tam jsme vždy spolu.

Protože svět je příliš malý pro náš klid,
protože svět je příliš velký pro tu dálku ke tvým očím.



záblesky

Bublinky tiše praskají v mizících šlápotách mokré ulice,
nad obzorem ptačí křídla plaše kloužou větrem
a za okny ztichlého domu se mihla silueta dívky,
kterou neznám.

Tráva se ohýbá a sílí pod vahou deště, jenž ji drtí,
ve vzdálených šedých mracích fata morgána maluje sny,
pro které se nechce jít domů.

Ve větru rozstříknuty feromony dálek, moře a potu,
sladká vůně neznáma, přátelství a žen,
hořkost vzrušeného života, loučení a smrti.



proklínám

Podívej se na něj, na žebráka, jak pro světýlka plazí se.
Ta světýlka duše, cos kdysi vložil mu a o něž poté darem přišel,
teď zoufale v krvi rukou křemeny rozkřesává,
s koleny rozdrásanými třeba sčesal by je z oblohy,
za nocí nesmrtelných, aby smrtelným se stal
a Monet pro něj znovu namaloval východ slunce, jež nikdy nezajde.

Podívej se na něj, na žebráka, jak nastavuje tvář, jak jsi ho to učil.
Přes políčky slov nečistých hledá pravdu v odvrácených očích,
úsměv jednoduchosti bílých průzračných slov,
v tichu zoufalství záblesk potřebnosti jeho lidství
a na zlomených nohou u zdi osamění stojí pevně v důvěře,
že ledu teplo postačí, aby se v mizící mlhu proměnil.

Podívej se na něj, na žebráka, jak na kolenou roztřesen zimou
usmívá se a hledá oči, které mu uvěří,
vesmírem zkrvaveným jeho cestou bude do konce nesmrtelnosti
hledat smrt, kterou nalézt nechce,
a planety skutečných spřízněnců, v něž již nevěří.

Proklínám Tě, Bože, žes mu dal lásku!
Proklínám Tě, Ďáble, žes mu dal hrdost!
Proklínám Vás, Oba, že jste mu dali duši
a teď o ni hrajete v kostky!



mnoho času

Neviditelný v záři měst plných lidských vášní,
namísto obrázků plných barev poušť a písek
a obloha beze hvězd...
Kam jít? Kam se vydat k oáze, tak kam se vydat...
cesta dlouhá do neznáma...

Mnoho času na prázdnou cestu vstříc nejistotě, které nevěřím,
mnoho času malovat obraz poslepu,
mnoho času na čekání objetí, jež pohladí a rozpláče,
mnoho času na usínání s otevřenýma očima,
mnoho času na chladná probuzení,
strašně mnoho času na bolestivé myšlenky duše...

Nekonečně mnoho času na nesmrtelnou cestu vesmírem,
zbytečně mnoho času.



křič

Nočním tichem hřmí dusot kopyt divokých klisen
a měsíc jejich horkým dechem rozžhavil se doběla.
Vampíři chtíče ve mně zuby brousí a buší zbrojí do slabin.
Hladová šelma obchází mě všude a hledá, kam ve mě drápy zatne.

Po krvi lačníme a po horké lávě těla,
nořím se do ní jazykem hladovým
a zuby drásám poslední soudnost dne.

Tančete, Ďáblové, zapějte,
ať klisnám padnou otěže.
Zahrajte na bonga z pekelných kotlů,
ať vzpínáš se ku mě, lížeš mou krev.
Ať tvoje řečiště stéká mi po těle,
abych svou hladovou chlípnost nasytil.

Chřípím mi stoupá vůně tvého těla. Šílím.
Pluhovím svým hluboké brázdy obdělávám,
abych své sémě v šílené bouři na horkou kůži do úmoru rozséval.

Tebou jsou nekonečná nebesa
a na nich já mléčnou dráhu rozlévám,
na věky všem na očích, že nebesa jsou má.



stvořitel

Marně se snažíš vesmíre ohýbat se do krásy,
marná tvá snaha tajemství svá přikrývat sametem,
po čase zprůhledníš i přes ty dálky v tobě.

Však mně závidět můžeš, že pod rukou mi obláčky něhy běží,
co Ďábel, můj spojenec, z nekonečných křivek stvořil
a každá z nich prsty mé svádí k nekonečnému žití.

To je ten stvořitel, nad jehož dílo nádhernější není,
jež do konce věků poznat nelze.

Jen snažte se, vy všichni bohémové světa,
však Leonardo svou Giocondu už spálil
a všechny Venuše v ponížení sešly z piedestalů slávy.

To ďábel, ne Bůh, vystavuje mým očím Tvou krásu na odiv
a Tvé sladké feromony těla v nozdry mi stříká.
Nekonečnost času nestačí mi k tomu,
abych vší Tvou krásou se svými smysly nasytil.

Ďáble, tak podej mi smlouvu, co pokoutně za zády skrýváš,
však ty už víš a brk mi ostrý chystáš, bych upsal se ti.
Ty už víš, že jen pro ni, pro krásu její, lásku moji, žít chce se mi věčně.



nenasytnost

Bílými mraky svítí noční obloha
a jejich mlčení jen mé šlépěje rozrážejí.
Vzduch je prosycen vlhkem tvých rtů a vůní tvé šíje.

V teplém vánku samet tvých malých dlaní
a v křiku koček dravost tvých ostrých drápků.

Zaslepen s očima v oblacích,
z nichž pršet bude déšť tvého lůna,
v jehož horkém proudu chci smočit své rty.

S hlavou v polštářcích z obláčků ňader,
s poduškou z vůní tvé kůže,
strhal bych z nebes přikrývku noci,
světýlka očí a krajky z hvězd.

Chtěl bych zřít vše, co zrakem nemohu
a oblažit jazyk vším, čím nenasytím se.
Láskou, pro lásku, z lásky...
Tebou, pro tebe, z tebe...